Mluvit o genialitě Čechova je nošením dříví do lesa. Tak pronikavý a jasnozřivý pohled na duši člověka má v dějinách divadla skutečně jen hrstka vyvolených autorů. V jeho případě nejde jen o popsání všech zákoutí lidské duše, ale i o přesné a logické vykreslení jednotlivých životních situacích, ve kterých se hrdinové ocitají. Dvě takové situace popisují i jeho jednoaktovky Medvěd a Jubileum.
V první Čechov s laskavým nadhledem popisuje scénu, kdy ke zhrzené a do sebe uzavřené vdově,přichází věřitel jejího zesnulého manžela vymáhat vzniklé dluhy. Svým hřmotným chováním Medvěda, zcela převrátí pietní pohřební svět mladé ženy. Vyvolá hádku o tom, kdo je lepší člověk, zda muž nebo žena. Tato hádka kulminující až k výzvě na souboj se však zázračně změní a vede nakonec k vyslyšené žádosti o sňatek.
Ještě grotesknější pohled na vnímání světa obou pohlaví ukazuje druhá jednoaktovka, ve které se ředitel banky a jeho podřízený chystají na důstojnou oslavu jubilea jejich podniku. Tuto představu o důstojnosti naprosto rozbijí dvě ženy, které postupně přicházejí na scénu – nejdříve ředitelova mladá manželka, posléze madam Merčutkinová, zcela nesmyslně žádající v bance penzi pro svého manžela.
Čechov zde překračuje hranice psychologického herectví a jako jeden z prvních objevuje půvab absurdity a grotesknosti.
